Malá ochutnávka: Chcete si přečíst první kapitolu?

ROKY plynuly a mně už to všechno splývalo. Nevěděl jsem, co je za den. Stékalo se to všechno do jedné velké louže ponořené do věčnosti. Je to pořád stejné. Občas myslím na to, že tohle nikdy neskončí. Dny se mění v roky a roky zase ve staletí. Tohle je jen začátek. Budu to dělat do té doby, než svět zanikne, do posledního soudného dne. Bude to trvat ještě velmi dlouho. Déle, než si zasloužíte. Pro mě čas nemá význam. Ale pro vás ano. Ženete se za rádoby úspěchy a velkými sny. Přitom ničíte všechno kolem sebe. Nezajímá vás, jaký to má dopad. Nezajímá vás příroda, zvířata ani nic živého. Hubíte vše kolem, včetně sebe samých. Není vám nijak pomoci, a tak to trvá už miliony let. Jste jako mor, který sžírá planetu. Nemám proti vám nic. Není to nic osobního. Nic necítím. Ve své prázdnotě jsem vlastně spokojený. Nemusím jíst, spát ani dýchat. Já prostě jen jsem. Jsem tu pro každého. I když si to většina z vás ani nezaslouží.

Jsem tu stále a pozoruji vás.

Jste loutky velkého divadla.

Tak snadno ovladatelné, až je mi vás líto.

Pomalu se blíží nový den a já sedím na svém oblíbeném místě. Fouká vítr a vychází slunce. Tuto část dne mám nejraději.

Říká se, že při vycházení slunce je cítit nějaká naděje. Slunce vyskočí na oblohu a vítá ospalé kolemjdoucí, kteří si ho ani okem nevšimnou, a kouzlo je rázem pryč.

Lidi, jste snad slepí? Kolem je tolik krásy a vy ji ignorujete!

Zvednu se na nohy a obléknu si koženou bundu. Čistím si kalhoty od hlíny a náhle vím, že mě někdo sleduje. Podívám se přísně za sebe a tam na mě kulí oči malá copatá holka. V ruce svírá plyšového medvěda růžové barvy a prohlíží si mě s jistou dávkou lhostejnosti.

„Je to krásné, že?“ její prst míří na oranžové slunce, ale na moji odpověď už nečeká a mluví dál.

„Víš, že je slunce hvězda?“

„Vím…“

„A víš, jak je slunce staré?“

„Skoro stejně, jako já.“

„Haha, to bys byl fakt hodně starej! Kolik ti je, tak třicet? Mojí mámě je třicet šest…“

„Neměla bys být s nějakým dospělým?“

„Jsem tu přece s tebou.“

„Ale mě neznáš.“

Ignorovala snad všechno, co jsem řekl a sedla si na vyvýšenou římsu vedle břehu. Sakra, holka jedna otravná, tohle je moje místo! Otočil jsem se a chtěl jsem odejít.

„Počkej, kam to jdeš? To mě tu necháš samotnou?“

„Nechám.“

„Co když mě někdo unese nebo zabije?“

„Nikdo tě nezabije.“

„Tak, co když spadnu do vody a umřu?“

„Ty neumřeš ještě hodně, hodně dlouho.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Prostě to vím.“

„Prostě to vím, co ještě dalšího teda víš?“

„Že mě už začínáš štvát.“

„Takto bys se mnou neměl mluvit! Já si můžu říkat co chci,“ napřímila ukazováček a pohybovala jím nesouhlasně ze strany na stranu: „Počkej, jak se jmenuješ?“

To snad není možný! To otravný děcko mě nenechá ani odejít. Zrychlil jsem krok a chtěl jsem co nejrychleji zmizet, ale byla mi v patách.

„Tak ty mi to neřekneš?“ silné tahání za bundu mě zabrzdilo.

„Ty malej spratku, proč mě pořád otravuješ?“

„Ty malej splatku, ploč mě pořád otlavuješ?“

„Nenapodobuj mě!“

„Nenapodobuj mě!“

„Fajn, tak co chceš?“

„Chci vědět, jak se jmenuješ?“

„Sam!“

„Jo, tak Sam, to k tobě sedí. Super jméno! Ahoj Samíku, já jsem Natálie.“

„Samíku? Sakra, jsem Samuel!“

„Ale před chvíli jsi říkal, že jsi Sam, máš to asi nějaké popletené.“

„Nemám nic popletené, jsem Samuel, zkráceně Sam.“

„Když se představuješ, máš říct celé své jméno, to, co ti rodiče dali.“

„Mně jméno nikdo nedal.“

„Aha, tak ty jsi adoptovaný, stejně jako můj kamarád Thomas! Ale to vůbec nevadí, můžeme být všichni kamarádi. Já, Thomas a ty!“

„Nechci žádné kamarády a už musím jít.“

„Samé!“ začala mě tahat za bundu.

„Proč máš na sobě jen černou?“

„Padej!“

Prý Samík! Sakra, tak mi ještě nikdo neřekl. Doufám, že už nebude na mém místě zaclánět. Vydal jsem se k parku, kde jsem zaparkoval auto. Bylo už na čase pracovat. Sedl jsem si na kožené sedadlo, dneska jsem musel do domova důchodců. Řádila tam horečka, takže mě čekalo hodně práce. Zavřel jsem oči a snažil se soustředit. V hlavě mi pořád zněl ten otravný hlas malé holky. Většinu dne jsem se prostě projížděl autem a když to bylo potřeba, dělal jsem svou práci. Lidé umírají pořád, a ještě více se jich rodí. Je to tak neúměrné, ještě že nejsem nějaká blbá víla Zuběnka, to bych té práce měl ještě víc!

Když člověk umírá, je to jednodušší, než se zdá. Má práce spočívá v tom, převést ho na druhou stranu. Když mám práce moc, zastanou mě andělé, ale ta jejich laskavost mi leze krkem. Zavřu oči a přenesu se na jakékoliv místo, kam jen potřebuji. Spojím se s duší umírajícího člověka a pošlu ji na lepší místo. Někteří si chtějí povídat, jiní jsou zase strachy bez sebe. Někteří mě vítají širokým úsměvem, což jsou nejčastěji právě starší lidé. A já měl dnes takový pech, že jich zemřelo tolik! Každý mi chtěl vyprávět o svém životě, o tom, co zažil. Někteří mají dojem, že jsem jejich strážný anděl a já jim to nijak neberu. Ať si myslí, co chtějí. Je to jejich věc. Já jen dělám svoji práci.

„Promiňte… pane? Stojíte na mém místě, můžete odjet? Dost pospíchám!“

To si ze mě ti lidi už dělají prdel!

„Být vámi, tak nespěchám.“

„Jak to myslíte?”

Odmítám dál odpovídat.

“To je jedno, můžete už prosím odjet?“

Já se zcvoknu! Tolik lidí na mě dneska mluvilo, víc jak za celý rok!

Opřu se do sedačky a začínám startovat…

Co to sakra je?

Něco mě tlačí do zad. Nahmatám v kapse měkký materiál a se zvědavostí onen předmět vysvobodím ven. Já tu zatracenou holku přetrhnu! Proč mi cpe svého blbého medvěda? Prý Samík! Hodím růžového plyšáka vší silou na zadní sedačky a snažím se celé to otřesné ráno vymazat z hlavy.