Odhalíme vám druhou kapitolu: Jaká je hlavní hrdinka Lily?

PODCEŇOVALI MĚ! Všichni z rodiny mě vždycky podceňovali. Byla jsem ta přehlížená chudinka Lily, co nic nedokáže. Měla jsem jen střední školu, styděla se promluvit a co se týče chlapů, to byl jeden velký průšvih za druhým. Otčím mi neukázal zrovna příjemné vyhlídky na dobře fungující vztah. A matka? Ta se více než o své dcery starala o dostatek kořalky v baru. To jediné měli s otčímem společné. Tvrdý chlast, když byly prachy a levné víno, když se dvakrát nedařilo. Zatímco já se z této rodinné idylky hroutila, tak moje mladší sestra Lara to měla na háku. To nejhorší tajemství jsem před ní ukrývala. Žila ve své dětské nevinnosti a naivitě a já jí to jako starší sestra nechtěla brát. Jako všechno. Když matka s otčímem rozjížděli svoje každovečerní nasávání, tak jsem Laře zesílila hudbu a zavřela jí v našem pokoji. Nechtěla jsem, aby sáhl i na Laru. Tak jsem se každý večer schovávala na chodbě a doufala, že nepůjde kolem. Krčila jsem se u botníku a v myšlenkách se snažila soustředit na Felixe a naši početnou sbírku oblázků.

A do toho všeho ještě ty?

Ty jsi to prostě musel udělat!

Tolik tě nesnáším!

Nenávidím tě za to.

A ji taky nenávidím.

Byl jsi má jediná jistota.

Můj maják.

Nikdy ses ke mně nechoval moc hezky.

Ale co je to vůbec hezký vztah?

Nikdy jsem to nezažila!

Nevím, jak to má vypadat.

Ve filmech nosí zamilovaní manželé květiny, dělají velká gesta až romantika teče proudem. Krásní a dokonalí lidé vše napraví zpěvem nebo recitací milostné básně. Realita je jiná. Život se s vámi nemazlí. Sucho v hrdle, bušící srdce a nehorázná zlost!

Proč jsem něco neřekla? Proč, sakra, jen koktám…

Ale co se stane, když odejde? To přece zůstanu sama!

Chudinka Lily. Zase sama.

Na chvíli odvedly moji pozornost lítost a vztek. Do minulosti jsem se vracet nechtěla. Ale už bylo pozdě! Moje hlava stále dokola promítala nehezký film z mého dětství. Další flaška dopadla na zem a rozbila se na několik kousků. Některé z nich se zakutálely i na chodbu.

„Evelyn, co to sakra děláš? Taková škoda, ty krávo,“ ozývá se hlas, který se nebezpečně blíží k mé skrýši. Snažím se zadržet dech, ale přemůže mě pláč.

„Tak tady jsi, ty malá mrcho.“

Zpocené tričko se mi lepí na prsa a pocit úzkosti je zase tu. Polknu naprázdno a rozhlížím se kolem. Nemůžu dýchat. Sedám na okraj postele a počítám do deseti. Nepomáhá to! Zkontrolovala jsem čas na mobilu a přivírám halogenem propálené oči. To je zase noc. Stoupnu na chladnou podlahu a šátrající nohou hledám papuče. Odsouvám se do koupelny, zatímco Tom klidně oddechuje. Mohla bych tu umřít a on by se ani nevzbudil. Zabouchnu na truc dveře, ale jeho dech se nemění. V zrcadle vidím vyděšenou ženskou. Už nejsem ta náctiletá holka. Tohle už musí přestat! Každou noc mě budí noční můry a já nemůžu spát. Dám si sprchu a vracím se do postele. Vím, že už neusnu. Civím do stropu, a i když s tím bojuji, tak se opět vracím do té studené chodby a do dalších černých vzpomínek. Do brzkého rána mě vzbudí jemné předení. Ta malá uličnice se mě opět snaží vylákat z postele před budíkem. Předstírala jsem spánek a čekala na její reakci. Přitulila se ke mně a ustlala si na mém vlastním krku. Najednou se z kočky stává šála. Teplá, plná chlupů, doslova až škrtící. Musela jsem toho násilného tulení nechat, abych se mohla nadechnout.

„Jak ses vyspala, Palačinko?“

„Zase se vybavuješ s tou kočkou?“ jeho hlas přehlušil puštěnou sprchu.

„Nevšímej si ho! Já vím, že mi rozumíš.“ Kočka se převalila na bok a začala si vykusovat chloupky zpoza přední packy: „Nebo ne?“

Váhavě jsem si prohlížela její hebkou černou srst. Na oplátku mě sledovaly kaštanové oči, které se u koček jen tak nevidí. Dodnes si vzpomínám, jak jsem ji našla. Bylo to ještě před tím, než jsem poznala Toma. V chladné prosincové noci jsem oslavila své osmnácté narozeniny. V té době jsem ještě nějaké přátele měla, než přišel Tom. On je všechny nesnášel. Nakonec mi už nikdo nezbyl. Proto jsem byla tolik vděčná, za tu chlupatou dušičku, která se tehdy krčila u odpadků. Mohla mít jen pár týdnů, možná i dnů. Všimla jsem si malého černého ocasu, který kmital ze strany na stranu. Prvně jsem si myslela, že je to krysa. Ale když jsem přistoupila blíž, hleděly na mě ty stejné kaštanově zářivé oči jako dnes. Měla velké uši, což s malou hlavičkou i tělíčkem působilo komicky. Její nebojácný duch ji nechal klidnou a dál se ládovala svým úlovkem. Začala jsem ji hladit a vytáhla jí z tlamičky černý kus čehosi.

„To je chleba? Aha! To je spálená palačinka! Tak ty jsi tu úplně sama?“

Kotě ignorovalo můj hlas a dál zápasilo s nevydařenou snídaní neznalého kuchaře. Chytla jsem ji do náruče a omotala šátkem.

„Jak ti jen budu říkat? Podívala jsem se na zem, kde stále ležely zbytky od snídaně.
„Budeš Palačinka!“

Od toho večera jsme byly prakticky nerozlučné. Palačinka mě považovala za svou mámu a mě to vůbec nevadilo. Ani na záchod jsem nemohla bez garde. Její schopnosti mě velmi překvapovaly. Naučila jsem ji dokonce aportovat. Házela jsem jí malou šedou myšku a na povel přines ji vždy rychle přinesla v tlamičce. Čím byla starší, tím více mi přišlo, že mi rozumí. Pár týdnů jsem ji schovávala v našem pokoji. Lara neměla moc ráda kočky, ale slíbila, že to na mě neřekne. Spala se mnou v posteli a večer se vydávala na lov poblíž našeho domku. Když matka zjistila, že ji mám, tak jediné, o co se zajímala, byla její cena.

„Nestála nic, našla jsem ji u popelnice.“

„A měla jsi ji tam taky nechat! Špinavá kočka, ještě sem dotáhne nějakou nemoc!“ křičel otčím z chodby.

„Nech si ji, ale starat se o ni budeš ty.“

„Díky, mami!“ vykřikla jsem s nadšením.

„Jestli tady bude překážet, tak ji zašlápnu. Neměla bys tu holku tolik rozmazlovat, Evelyn!“

Když jsem už bydlela s Tomem, tak se Palačinka skoro celý den toulala venku. Ale každé ráno mě obdařila svou přízní. Dnešní ráno nebylo výjimkou. Jakmile však vycítila Tomovu přítomnost, tak vždy utekla do jiné místnosti. Neměla mužské pohlaví příliš v oblibě.

„Tobě už fakt musí úplně hrabat! Pořád nechápu, proč se kočka jmenuje jako jídlo? To jsi ji rovnou mohla pojmenovat Whisky!“

„Whisky není jídlo.“

„Co jsi to řekla?“

„Jestli si dáš kafe?“

„Jo, jako vždycky…“

Chystala jsem si snídani a pročítala časopis, který jsem našla na barovém stolku. Nic mi to zrovna neříkalo. Módní stránky překypovaly nejnovějšími trendy a některé značky kabelek jsem nemohla ani správně přečíst. Ženy oblečené v drahých kouscích za desetitisíce. K čemu to celé je? Módní průmysl dvakrát nemyslí na ekologický dopad nebo šetrnější výrobu. Podívala jsem se dolů na své staré černé kalhoty a bílou košili zakasanou do pasu.

Já bych na obálce pózovat nemohla.

Vlastně, co tady ten časopis dělá? Já ho určitě nekoupila.

Tom dopíjel kávu a sáhl po klíčích.

„Tak se měj.“

„Počkej, kde se tu vzal ten časopis?“

„Jak to mám vědět? Vypadám snad jako módní policie?“

Sklopila jsem oči a listovala dál.

Zkontrolovala jsem hodinky a byl nejvyšší čas vyrazit. Kabelka. Klíče. Mobil. Svačina. Vše mám připravené. Jejda, Palačinko! Spěchala jsem s hromadou omluv k misce svojí kočky.

„Promiň, já úplně zapomněla.“

Vymyla jsem keramickou misku s namalovanou kostí na spodní části.

„Tady máš čistou vodu. Granule ti vystačí do večera, pak si dáš něco lepšího. Souhlasíš?“

Palačinka se mi začala otírat o nohy a já ji naposled pohladila.

„Tak já jdu,“ křiknu mezi dveřmi a svižným krokem spěchám do práce.

Ten časopis mi nějak zamotal hlavu. Budu mít dneska zpoždění. Sakra, snad budu v kanceláři první!